Kdo dosud neslyšel o knize Tři mušketýři, jako by nežil. Athos, Porthos, Aramis a d’Artagnan jsou totiž jedni z nejznámějších historických hrdinů vůbec. Elegantní šermíře bojující v zájmu spravedlnosti poprvé zvěčnil spisovatel Alexandr Dumas, od té doby se motiv francouzských rytířů 16. a 17. století objevuje v mnoha divadelních i filmových zpracováních. Ne každý ale ví, že tito muži skutečně existovali. Jak se liší historie mušketýrů od příběhu, který známe ze slavného románu?
Jejich hrdinné historky pochází do velké míry z fantazie autora. Historické osobnosti, které inspirovaly hlavní postavy románu, jsou ale skutečné. Armand de Sillègue d’Athos d’Autevielle, Isaac de Portau a Henri d’Aramitz opravdu sloužili jako královští mušketýři a jak lze usoudit z jejich jmen, byli to šlechtici.
Jen urozený se mohl stát mušketýrem
Přestože v knize se o šlechtickém původu mluví především u Athose, historická realita byla přísnější. Mušketýrem se mohl stát jen muž urozené krve. Šermíř prostého původu tak mohl na slavnou kariéru zapomenout.
V knižním příběhu se mušketýři procházejí i královským palácem, což v tehdejší době možné nebylo. Královská garda totiž chránila panovníka pouze mimo prostor paláce, za jeho brány neměli muži přístup. Při bojích navíc hrdinové románu i skuteční členové královy ochranky nepoužívali muškety, ale spíše chladné zbraně.
Chudý chlapec d’Artagnan byl spíše chudý hrabě
Z pohledu historie byla zajímavá i postava d’Artagnana, který žil o několik desetiletí později, než kdy ho slavný román zobrazuje. Přestože nepocházel z významné šlechtické rodiny, jeho otec byl velitelem osobní stráže krále Jindřicha IV. Aby se dostal k mušketýrům, musel nejdříve absolvovat službu v královském vojsku. Když se dostal k mušketýrům, rozhodně to nebyl mladík, bylo mu kolem čtyřiceti let.
Jako první o d’Artagnanovi navíc nenapsal Dumas. Nebál se totiž převzít nápad od Gatiena deVrat Courtilz de Sandrase. Ten v roce 1700 vydal román Paměti hraběte d’Artagnana, kapitána první setniny královských mušketýrů. Přímá inspirace příběhem jedné ze čtyř hlavních postav nebyla Dumasova jediná.
Nápad napsat knihu o mušketýrech nebyl původně jeho. Na začátku za Třemi mušketýry stál bývalý profesor historie August Maquet. Oba muži společně napsali patnáct románů. Problémem Maqueta bylo, že nedokázal příběhům vtisknout ten pravý šmrnc, proto Dumas náměty dále rozpracoval a následně vydal.
Jak mušketýry znala historie?
Jako mušketýři byli označováni pěší střelci z takzvané muškety, tedy zepředu nabíjené pušky s hladkým vývrtem hlavně. Muži ale spíše používali kordy, dýky a další chladné zbraně, které sloužily pro boj zblízka. Mušketýr se jako jeden z pěšáků objevuje už koncem 16. století. Často bojovali beze zbroje, a protože neměli dostatečnou palebnou sílu, aby si udrželi nepřátelské bojovníky od těla, měli vlastní ochránce. Ti se nazývali pikenýři a byli často obrnění zbrojí.
Dnes známe mušketýry v romantickém pojetí, tedy vyšňořené elegány s pery na kloboucích. Tak vypadali až na přelomu 16. a 17. století. Řadoví vojáci měli často ale mnohem jednodušší oděv.
Šermíři se oblékali podle současné módy
Šat mušketýrů se jak v knize, tak i ve skutečnosti příliš nelišil od civilního dobového oblečení. Základní siluetu tvořily široké kalhoty po kolena a vypasovaný kabátec. Pěší vojáci obouvali na nohy ve lněných či vlněných punčochách jednoduché nízké boty. Více času totiž trávili spíš pochodem než bojem. Vysoké boty po kolena pak nosili jezdci a vyšší důstojníci.
Hlavy mušketýrů pokrývaly charakteristické široké klobouky, které měly stínit slunečním paprskům a chránit před deštěm. Šité byly ze silného filcu, který zvládl ztlumit i slabší úder. Někteří z mušketýrů si ale hlavy chránili i pěchotní přilbou. Skutečný mušketýr se tedy těm Dumasovým podobal asi tak z poloviny.
